Fighting with it

8. července 2015 v 15:11 |  My life...
Abych se vrátila k tématu, o kterém jsem chtěla hovořit minule. Jsem anorektička. Leč mi to trvalo vskutku dlouho, nakonec jsem to sama sobě dokázala přiznat. Není podstatné, zda jste nebo nejste nemocní. Není podstatné, zda máte sílu bojovat. Podstatné je si uvědomit, jak na tom jste. A přitom to vše začalo tak nevinně..

Byl to takový ten dívčí rozmar v rámci zdravého životního stylu. Přestanu jíst sladkosti. To je přeci super věc, na které se nedá nic pokazit, řekl by si leckdo. Jenže tím pro mne začal ten nekonečný kolotoč. Nemám ráda kolotoče, dělá se mi na nich špatně.
Dobře, řeknete si teď asi, že vysazení sladkostí ještě nic neznamená. Budeme pokračovat dál. Na začátku tohoto školního roku se mi zjevila skvělá vize. Začnu sportovat. Inu, začla jsem a docela jsem se i držela. Pravidelně jsem běhala, plavala a a tak dále. S tím se spojilo i to, že jsem hroozně moc jedla. Jenže, pak přišel podzim a já byla neustále nastydlá a nemohla jsem nic. A najednou jsem ale jíst nechtěla. Moje tělo to najednou totiž nepotřebovalo.
A přišli Vánoce a každoroční přežírání se. Jenže po měsíčním málojezení si mé tělo vybralo svou daň a já přibrala. Necítila jsem se vůbec pohodlně. Naštěstí jsem zrovna chtěla vyzkoušet raw stravu a přišlo mi to jako skvělý způsob, jak zhubnout. Ze začátku mi to připadalo fajn, dělala jsem si jídla do školy, zdravé svačinky,.. Ale po dvou dnech mě to přestalo bavit. Ani nevím, jak se to vlastně stalo, ale přestala jsem jíst úplně.
Po dalších dvou dnech už mi ale bylo totálně špatně. Chtěla jsem to napravit, a tak jsem začala jíst. Jenže jsem to přehnala a celou noc jsem prozvracela. Ono po něčem takovém se k jídlu vrací hodně špatně. Ono jsem se ale hlavně už asi nikdy nevrátila. Ano, občas mám třeba týden, kdy jím, ale výčitky přijdou, a pak následují dva měsíce, kdy nejím, ať se snažím jakkoli. Teď o prázdniny to ještě jde. Jsem ve fázi, kdy spolehlivě snídám, většinou obědvám a solidně večeřím. Včera jsem dokonce zvládla i svačinu. Jenže ono o školní rok je to mnohem, mnohem horší.
Znáte to, jak ráno vstanete a nestíháte. Tak přesně tím se připravím o snídani a svačinu. Na oběd jdu většinou ve 2, ale hlad už ani nemám a stejně mi to tam nechutná. Občas si pak dám doma kus čokolády, a když se poštěstí, tak večeři.
Je těžké s tím něco dělat, když vaše tělo nepociťuje hlad. Nic, co by mě upozornilo na to, že mám jíst. Zapomínám na to. Občas ani jíst už nechci. Ale většinou bych i byla jedla, jen kdyby mě to napadlo. Problém pak je, že moje tělo už to ani nechce přijmout. Ono když dva dny nejíte, není to jen tak, že si řeknete Tak, a teď se najím. to prostě nejde.
Většinu času mám sílu s tím bojovat, ale stačí sebemenší pochybení. To, že vám lidé řeknou něco zlého, to, že vám ubližují.
Vezměme si za příklad dnešek. Snídala jsem, svačila a obědvala, vážně solidní výkon. Měla jsem ze sebe opravdovou radost, poslední týden zvládám bravurně. Jenže pak vám někdo vrazí nůž do zad. Víte co, nepřijdu si tak náročná. Nechci po lidech, aby plnili věci, kterých nejsou schopni. Nechci po lidech, aby dělali věci, které nechtějí. Tak ale proč mi to ti lidé slibují, když to očividně není v jejich silách? Mám, no, kamaráda. Možná to zní hnusně, ale tak přežila bych se s ním nevídat. Jenže on bude slibovat. Naslibuje mi hory doly a pak si najde tu nejchabější výmluvu a pošle mě do háje. To dostane člověka na dno. Už to jídlo nechci ani vidět. Jo, jsem slabá, nechat se takhle shodit. Jenže já netvrdím, že jsem kdovíjak silná. Nevím, co jsem mu udělala, že se ke mne musí chovat takhle. Prostě to není fér..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama